Občas mám pocit, že z úryvků textů písniček od The Killers by šly skládat věty do jednoho souvislého smysluplného textu. The Killers se mi nějak v poslední době lehce a nevtíravě jak nějaká femme fatale nebo chytrý diktátor dostali pod kůži a myslím, že způsobili těžkou závislost. Přitom si nejsem vědoma, že bych takovou hudbu někdy poslouchala.. Dobře, možná Muse. Někdy to možná zkusím. Jak jsem říkala, že by z toho šel složit smysluplný text. a možná nejen to, možná by i vyjadřoval moje pocity.
Pocity.Další věc, co mám pocit, že jsem ztratila. jednu dobu jsem byla hrozně přecitlivělá a rozbrečela bych se, i kdybyste se na mě křivě podívali nebo mi řekli, že v nějakým filmu byla neštastná láska nebo že umřelo nějaký dítě a ted? Ted bych možná i poslala do prdele nějakýho prezidenta. Ne, že bych byla oprsklejší, to nevím, jestli ještě jde víc.. spíš taková nějaká duševní otupělost a apatie. Mám pocit, že jsem úplně ztratila sociální interakci a že je mi to jedno a kdyby se někdo zeptal, koho mám ráda, řekla bych mu asi nikoho a mámu.
Máma.. prostě už to slovo. Je to jak zaklínadlo. Jednou jsem četla nějaký takový povídání o tom, jak člověk v průběhu života vnímá mámu. Bohužel vím už ted, že to, co tam psali, jak se budu cítit v 50 nebo 70, bude pravda...achjo.. Já jsem snad nikdy neměla takový to pubertální období, že bych jí někdy nadávala. ani v duchu ne. Můj bratr jí je schopen vynadat do očí i skoro ve 30 a přitom by bez ní a táty byl nikdo. Kdo z vás může ve 27 bydlet doma a studovat a nepracovat?
Mám chuť začít odznova, odnova, once again, ale kde.. ale s čím.. ale proč?
Tohle bude ještě těžký.
