A nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, ...

http://www.youtube.com/watch?v=f-295tzdEWY
Pocit, že ať udělám cokoli, kruh se ještě uzavře, semkne mě pevněji a jednou mě bude objímat tak silně, až se nebudu moct nadechnout a zmizím v něm celá..

pupuptidup..

Jde to se mnou od desíti k pěti. Sice jsem získala klamný pocit, že moje duše je vyléčena hudbou a tím, že si přestávám věcí připouštět, ale nějak si na to zvykl i mozek a já s hrůzou zjišťuju, že lidem říkám to, co chtějí slyšet a až po chvíli si s hrůzou uvědomím, co jsem to vlastně odkývala a že vlastně ani nevnímám, co jim píšu.. dá se to vůbec ještě nazývat konverzací? Když jen odepíšu, aby měli pocit, že jsem jim odepsala a vymlouvám jim jejich nedostatky, které nejspíš chtějí, abych jim vymlouvala, když mi je pořád dokola podstrkují? Samozřejmě se mi to nestává u všech, ale ten pocit z toho... Stávám se snad jedním z mnoha zautomatizovaných nepřemýšlejících individuií? I když to by bylo možná ještě silné slovo.. jen dalším stínem, co se plouží každým dnem a čeká na noc... a přečkává noci, aby byl zase den, který by zase jen proploužil? Nebo už mám psychozu? Je to hrozně paranoidněschizofrenní pocit

These wounds won´t seem to heal

this pain is just too real

Když by..

Za předpokladu, že by tento nekřesťanský pokus o blog někdo byl býval četl, možná by si byl býval řekl, co to je za roztodivné prapodivné názvy jednotlivých článků. Povětšinou to jsou věty nebo úryvky z písniček..ale občas se to dá i poznat

Až do rána, když ne víc..

Aneb kde pořád brát sílu do života, optimismus i pro ostatní a tvářit se, že se nic neděje, když je kůže malá, srdce krvácí a duše křičí... kde nic není, ani smrt nebere.
jedna z mála věcí, ze který mám strach, opravdový strach nebo nevím, jestli strach, ale něco, co fakt nesnáším, je pocit bezmoci a bezvýchodnosti situace.. A tenhle pocit se mě drží jak mrcha už 4 měsíce. Kdyby to aspoň nebylo na tolika frontách. Respektive snad na všech frontách, na kterých působím.
Mám toho dost, všech svých sebeklamů
Není, nebylo, nebude... můžu si za to sama, osude?

Až s kudlou v zádech víme víc

Čekala jsem to, ale ne teď.. čekala jsem, že se to dozvím přímo od tý osoby a ne takhle surově.. nečekala jsem, že mě to tak vezme. Vevnitř jsem to věděla, ale dokud se to neřeklo nahlas i s podrobnostma, pořád to jen abstraktně viselo ve vzduchu, ale teď.. je to jak rána 15kilovým kladivem do hlavy. Asi je to mojí povahou, že se ráda dovídám všechno hned a na rovinu. ve svý podstatě mi do toho "nic není", jen bych čekala, že se třeba pochlubí..
Je to zvláštní a ještě zvláštnější pocit