pupuptidup..

Jde to se mnou od desíti k pěti. Sice jsem získala klamný pocit, že moje duše je vyléčena hudbou a tím, že si přestávám věcí připouštět, ale nějak si na to zvykl i mozek a já s hrůzou zjišťuju, že lidem říkám to, co chtějí slyšet a až po chvíli si s hrůzou uvědomím, co jsem to vlastně odkývala a že vlastně ani nevnímám, co jim píšu.. dá se to vůbec ještě nazývat konverzací? Když jen odepíšu, aby měli pocit, že jsem jim odepsala a vymlouvám jim jejich nedostatky, které nejspíš chtějí, abych jim vymlouvala, když mi je pořád dokola podstrkují? Samozřejmě se mi to nestává u všech, ale ten pocit z toho... Stávám se snad jedním z mnoha zautomatizovaných nepřemýšlejících individuií? I když to by bylo možná ještě silné slovo.. jen dalším stínem, co se plouží každým dnem a čeká na noc... a přečkává noci, aby byl zase den, který by zase jen proploužil? Nebo už mám psychozu? Je to hrozně paranoidněschizofrenní pocit