Aneb kde pořád brát sílu do života, optimismus i pro ostatní a tvářit se, že se nic neděje, když je kůže malá, srdce krvácí a duše křičí... kde nic není, ani smrt nebere.
jedna z mála věcí, ze který mám strach, opravdový strach nebo nevím, jestli strach, ale něco, co fakt nesnáším, je pocit bezmoci a bezvýchodnosti situace.. A tenhle pocit se mě drží jak mrcha už 4 měsíce. Kdyby to aspoň nebylo na tolika frontách. Respektive snad na všech frontách, na kterých působím.
Mám toho dost, všech svých sebeklamů
Není, nebylo, nebude... můžu si za to sama, osude?
Žádné komentáře:
Okomentovat