I feel I got high..

Nene, spíš pěkně low. Jestli mě ta škola nezabije, tak mě dostane do blázince a že už mě tam nedostaly horší věci jako třebaa... no, jako přesně to. Ale toho bohdá nebude- všimli jste si někdy, jak je bohdá kouzelný slovo? Vždycky, když ho slyším, pozastavím se. Nevím proč, ale má pro mě svý kouzlo. tečka. basta fidel bez castra. mhmm. Takže tak..
Dneska všechno funguje naopak Čím víc se učím, tím míň vím. Po práškách na spaní jsem ještě pořád víc jak hodinu vzhůru a spát se mi nechce po lécích na potlačení kašle jsem se málem, já si vzpomenu, jak se to říká. Evakuovala jsem nemyslela. Transportovala ani teleportovala taky ne. Katapultovala. Jo, to je ono. Navzdory lékům na potlačení kašle jsem se opakovanými záchvaty málem katapultovala z postele.
Nepřestala jsem věřit, že barvy existují. Už možná proto, že studuju filozofii a tam každou chvíli přišel nějakej pán a popřel to, co říkal ten pán, co už byl mrtvej a nemohl se bránit. a oni takhle jako pořád říkali, že něco existuje a neexistuje nebo že něco nemůže neexistovat. Kdo nezažil, no spíš, kdo nečet, neuvěří :-D A takhle my si žijem..
Ne, hlavně věřím na barvy, protože můj notebook.. pardon, netbook, nebudu urážet jeho výkonnost. Je malej, ale sakra šikovnej! No protože tohle moje mímo je fialový a aby vědělo, že mi na něm záleží, dostalo vlastní identitu jménem nebo spíš takovým.. obrazným pojmenováním. Slovním spojením na základě vnější podobnosti. Užili jste si tu chvilku napětí? My s mímem jo.. tak slavnostně vám ho teda představíme.. jmenuje se Borůvková Příšerka...
Jedna nejmenovaná osoba ho nazvala kýčem, ale protože Borůvková příšerka má velice podobnou povahu jako já anebo si prostě zvykla tím, že sdílí a hlídá mou duši, se nezalekla a nic si z toho nedělá. Zvlášt za předpokladu, že NOTEBOOK, pch, pch.. nejmenované osoby byl šedo-šedočerno-černej, ale nééé ČERNEJ, takže byl za a, trapnej svojí nicotnou obyčejností a za b, schizofrenní, když se ani neumí rozhodnout, jakou barvu má. A za předpokladu, že nejmenovaná osoba myslela, že je několik typů šedej, šedočernej a další trapný barvy-nebarvy, né, černá není trapná, ale černá notebooky jsou hrozně obyčejný. Jste rozhořčeni všichin, co máte černý nebo šedý notebooky? Ano, to byl účel.. No a za předpokladu že ta osoba myslela víc typů, tak chyba je samozřejmě na straně vysílače a ne přijímače, má se umět lépěji vyjadřovat.
Kdyby Borůvková příšerka dovolila-jakože dovolí, protože dokud bude pod mojí střechou a budu ji živit...
Kdyby dovolila, přesunula bych se ke své další největší lásce, promiň Monte, můj věrný mobile, ale Sísa je prostě Sísa a 9 let je 9 let...už jsme srostlý..
No, naše Sísa, naše černo-bílá.. a u koček to nejsou ordinérní barvy, joo? Mohly by se zdát, ale. Kdybyste viděli Sísin čumák, věděli byste, že není až tak obyčejná... od nadočnicových oblouků a možná i výš až k čumáku má naprosto symetrické 2 pruhy a jeden je jen bílej a jeden jen černej.. Není to ani šachovnice, to je prostě kus přechodu pro chodce, ale opovažte se mi na Sísu šlápnout!
No, tak SíSa má epilepsii... U psů je to prý ""normální", aspon statisticky. Jako Alík ne, Asta jo, Argo jo, Bertík jo, Bruno ne... atd... ale u koček? Sísa jo, nic, nic, nic, 96x nic a pak nějaká jiná kočka až ...aachjo
A minule.. nevěděla jsem, jestli umře ona nebo já strachem o ni. Pak byla varianta, že umřem obě. Ten záhvat byl fakt dlouhej a teprve druhej v jejím nikterak lehkým životě. A když jsem se jí nějak snažila uklidnit pak, detaily vynechám, ne ukklidňování, záchvatu a už si troufla na nohy, jako by byla doma poprvé. Na nás vrčela, nenechala na sebe sáhnout, prošla si několikrát celý den a všechno si očuchala. Fakt vypadala, že je tam poprvé.
Vzpomněla jsem si na píseň : Zlé pryč a Pán Bůh s námi... je to od Pana Kryla..
Já, ač nevím ,jestli mám v Boha věřit a jestli jo, tak v jakýho nebo jestli věřit v nějakou kosmickou vyšší spravedlnost, v teorii pravděpodobnosti, v posmrtnej život, v nesmrtelnost duší, já nevím, čemu věřit.
Napadla mě další píseň: Tak čemu věřit, snad jenom bytostem, co lítaj kolem hlavy.. nosej nám tajný, ale zaručený zprávy..
Už vím, budu věřit na anděly.. teda budu, už na ně dávno věřím..

Dřív než mě spálíš pomalým plamenem..

Ani nevím, kde mi v mysli vytanula zrovna tahle "hitovka"..
Víkend se samozřejmě parádně podělal a ne obrátil v můj prospěch. Můj problém je asi v tom, že mám obratle a jsem málo vlezdoprdelní. Nevadí, pokračujeme v krasojízdě, držte si klobouky, pojedeme z kopce.
Já z kopce nejedu, já se z kopce řítím jak ve vozíku, který se rozhodl utrhnout z horské dráhy, ale samozřejmě, nemám collector´s edition, takže bez záchranné brzdy.
Našla jsem pro své (mo)mentální rozpoložení terminus technicus či obrazné pojmenování, či jak to říct bez slz.
"Byla jsem na tržišti, kde jediným platidlem byl optimismus.. škoda, že mě okradli dřív, než jsem si stihla něco koupit"...

S hrůzou ze všeho sobě vlastní,

jsem zkonstatovala, že asi pořád čekám na Godota. Že čekám, že přijde Godot a udělá zázrak a pohne s mou situací, samozřejmě, že jako správný egoista, no, spíš jako správný smolař, co by si přál trochu štěstí:-D, aby se ta situace vyřešila již tento víkend a v můj prospěch...
!Ace of spades!

Den je slunečnýý, den je slunečnýý a budem plnoletí..

asi jsem to spletla, zkrátila a já nevím, co všecko, ale to vůbec nevadí :) Pointou je, že den vůbec není slunečný, neboť v našich končinách je zase zima až praští. Ale naštěstí asi jen nějakej zápasník v lehké váze. A vlastně úplně nejpointovatější pointou je to, že svět je barevný. A zjistíme to, až kdž budeme sami se sebou spokojeni, nebo aspoň šťastní. aspoň malinko. A k tomu by mohlo dopomoct dopřávání si malých radostí. Přestat se ohlížet na morálku, na co jste už velcí, nebo co by "vypadalo divně".. tak to nikomu neříkejte.. že by to pak vypadalo úchylně? Tak ať. Lepší omalovánky nebo lízátko, než krást sousedce kalhotky z balkonu.
 mohla bych sem taky psát deník šílené blondýny. K čemuž mi dopomohla příroda, já jí to vymluvila, ale ona mě po pár letech zase přesvědčila, takže jsem si už dopomohla sama.. naprosto přírodní chemií. Abych se pak dozvěděla, že červená byla lepší, že ta je pro mě nejlepší.. oznámila jsem jim, jak mi může slušet barva, co neexistuje. Normálně popírají mé pravé já, protože jsem se vážně víceméně dostala k původní barvě, ač umělě a ta mi prý nesluší.  co je tohle za bordel.. Asi jsem jako vždy odkázána být někým jiným, ale právě to, že hraju role, je mé pravé já. Nhraju je z vlastního přesvědčení nebo psychopatické potřeby zviditelnit se. Já už se asi jako psychopat narodila a jde mi to samo. Jediná potřeba, kterou trpím, ba dokonce občanská povinnost, bavit lidi okolo sebe. Kamarád to jednou krásně vystihl "ty se směješ sobě a já se směju tobě". Vůbec mi to nevadí- plní to účel. Někteří lidé si myslí, že se snažím mluvit tak, abych vypadala hrozně chytrá a že si dopředu promýšlím, co říkám, abych zmátla (ne)přítele. Ale to vůbec není pravda. Za a, bych to přitom, kolik toho namluvím, nestihla a za b, to není můj styl. jediná chvíle, kdy občas přemýšlím, než něco řeknu, je, když se sažím vymyslet něco ukrutně vtipnýho.
 Kdybych měla psát deník šílené blondýny, neumí si vlastně ani představit, jak by měl vypadat. Za a, si deník nepíšu, i když je to diskutabilní se všemi těmi bajty tady a za b, mi to přijde... na jednu stranu stupidní, ale zároveń vím, že to prý duši pomáhá. Deník, či toto moje posezení u čaje o páté, kterou nikdy netrefím, má určitě jistou  výhodu v tom, že vás nikdo nebude proklínat za to, že když jste sse mu svěřili, zahlili jste mu místo například na našprtání filozofie, ale tomu nevěřte, protože tohle by bylo záhodno do dlouhodobé paměti a upřímně- kdo by toužil po filozofii v dlouhodobé paměti ? Všem profesorům se omlouvám. Tak. Ale zároveň je každý zvědavý a chtěl by zjistit něco o tom druhém, něco, co neví. Takže do deníku by nahlídl, ale svěření se by byl jen další monolog vyslechnutý na půl zavřenýho oka.
Co bych si tam teda  psala? Aaaah, dneska se na mě podíval, asi se mu líbím. Týjo, ta matka mě štve, vůbec mi nerozumí, nemá mě ráda, upižlám si ruku a otec jakbysmet. LEAVE ME ALOOOOOONE!!
Ne, dobře, přestanu si dělat legraci z pubertálních problémů. Nejsmutnější je, že tyto problémy nekončí s pubertálním věkem. Nebo puberta nekončí s dospělostí. Z puberty musí asi člověk vystřízlivět. Našim nejlepším kamarádem se stává deprese, paranoia, lahev alkoholu a krabička cigaret.. Možná je to daň týhle době. Ne, nejsem ten pošuk, co odsuzuje moderní technologie. Jen říkám, že kdyby bez nich vydrželo víc lidí, vydržela bych bez nich taky, protože bych je vídala i osobně a technologie nepotřebovala, ALE...vzlhedem k tomu, že moje studium ve chvílích, kdy si z nás na zkouškách nedělají legraci, připomíná spíš virtuální kurz lakování nehů, tak bych bez technologié nevydržela ani den. Resp. já jo, ale můj status student asi ne.
  Všimla jsem si, že bych mohla "vyznít" nějak negativisticky naladěna, ale to vůbec není pravda, jen bych byla ráda pochopena tak, jak byla myšlenka vyslána.
 Nalepila jsem si na notebook kreslenýho lva. Nevypadá jinak než ostatní lvi, není větší nebo lepší, jen když jsem tu nálepku viděla, věděla jsem, že to je ona. Nevím, v čem ona, ale prostě ona. a teď je všude se mnou, když je se mnou můj notebook. Možná mě nabíjí pozitivní energií pohled na zelenožlutomodré pozadí za lvem a lvovy smutné oči. Ale něco mi říká, že neměly být smutné, že to je možná jen zdání, ale možná proto to byla ta nálepka.
 Kdybych si měla psát deník, asi bych nadávala na školu, ale protože jsem si řekla, že si za každou nadávku udělám na ruku čárku a nechci vypadat jak indián, takže to asi není asi nejlepší nápad.
Včera jsem zjistila, že někdy jsou horší 4 minuty sám se sebou a svými myšlenkami než hodina a půl s nepřítelem.
 A možná se mi to povedlo, možná ne, ale stejně jsem si sem aspoń v náznacích deník napsala..  ani nevím, jestli to bylo úmyslem. Myslím, že spíš ne. Myslím, že úmyslem bylo podělit se o zážitky z barev, které mám se svým lvem...
 A dala bych si bramborovou kaši...

Kde je můj čaj?! Musím okamžitě dostat svůj čaj! Cítím plíseň!

aneb výjimečně ne z písničky, ale z filmu Nanny McPhee. Ačkoli si připadám spíše jako z písní Dygrafik od Xindla X a té písničky, co nevím, jak se jmenuje, ale vymyslel ji kolega Nohavica. Ne můj, Xindlův. Kdy popisují veškeré neduhy, choroby a jiné pikantnosti "zpříjemňující" bytí. Jen tak namátkou- píská mi nos,ještě, že nemám myši, třeba bychom si začly rozumět. Jen by mě zajímalo, jestli píská z té rýmy, co nemám, ale cítím, že přijde, či z přeražení v mladické nerozvážnosti. Na otlaky na pravé noze z hloupoučkých bot, které nosím kvůli kotníku nohy levé, na které jsem měla sádru kvalitní asi tolik, jako kdybych si ji vyrobila sama se svým věčně mě neopouštějícím stylem "so so what?!", z čehož mě vlastně rozbolela záda. z chození po té sádře. a tu rýmu, co teprve podprahově vnímám, že přijde, mám taky z toho. Jsem už pak víceméně chodila bosou nohou ve sněhu. Já už jsem tu rýmu tak nějak měla, ale asi mě lekla víc než já jí a schovala se mi do nosohlavy. Do bridge se mi schovala. Do bridge, kterej nemám. Mám já vůbec něco? Jo, divnou náladu :) :-D
Ale za to může škola.. asi jsem to s tvrzením, že mi to tam jde, asi trochu přehnala... Ale pokusím se se snažit ještě. Přece jen je to oboustranně výhodný obchod. Jen mě to docela stojí nervy..
Nemám pocit, že bych si stěžovala.. kdybych si stěžovala, chtěla bych,aby mě někdo vnímal, litoval.. ale to bych to asi napsala na facebook nebo řekla někde nahlas, kdybych o to stála. Radši to napíšu sem, kde to nikdo nečte.. a i kdyby čet, nebude mi to vadit. Já vlastně netoužím, aby mě někdo litoval.Spíš mě to rozčiluje..
Jsem prostě jen hrozně smutnej člověk se sklony k veselosti.. nebo naopak?...

paranoia progresiva..maybe just blue

 Sedím tu, oděna celá v černé a přemýšlím o tom, jaký je asi svět. Jaký je svět poznatelný, svět plný barev. Svět, který je prožívaný a nejen zkoumaný. Jaký je asi svět smysly, nejen rozumem.. Jaké asi jsou barvy. S otevřemýma očima víme, ale třeba hmatem? Zbláznila jsem se? myslím, že ne.. jen myslím, že nám uniká něco důležitého, nad čímž už se nikdo nemá čas zamýšlet.
 Sedím tu, oděna celá v černé a přemýšlím o barvách. Jaké by mohly být a jestli je s nimi svět vážně veselejší. Nejparadoxnější na tom je, že zbytek světa je mi ukradený. Ten nejčistší svět už nikdy nebudu mít šanci vidět a svět, co "vyrobili" lidé, mě nezajímá..
 Sedím tu, oděna celá v černé a přemýšlím o lentilkách a tyrkysovém tričku s opičkou a rudých nehtech. Dívám se na svůj lak a s mírným smutkem v mysli konstatuju, že to je povětšinou moje jediná barva. Proč se vlastně můj svět zahali do temnoty? Ano, černá je krásná, elegantní, ALE.. čeho je moc, toho je přílíš.. a lidé, co se oblíkaji do barev vypadají tak spokojeně...
 Už tu nesedím, jsem v koupelně, dívám se na svůj rudý lak, přemýšlím o barvách, mám halucinace, ale drogy neberu, možná mnohdy k vlastní smůle. ty halucinace nejsou nijak dramatické, spíš poryvy vzduchu pohybují s věcmi, které jsou mimo jeho dosah. Říkám si, že nic není, jak má, ale pak si říkám, že ve škole je a že to by mi mělo stačit.. že to by pro mě mělo bý tprvotní a nejdůležitější.. zřejmě.
 Ano, to je ta otázka, co jsem právě zaslechla v písničce "do you feel you belong?"
Na to se ptávám často, bohužel, ať jde o cokoli. Ne, já si nestěžuju. Jen se snažím zorientovat sama v sobě.. což asi ani není dobře, ani nepůjde
Sedím tu, oděna celá v černé a vím, že si koupím lentilky..