Bohužel? Bohudík?
Člověk se stejně ničeho tak nebojí jako sám sebe. Když to hodně zobecním, co se probádat dá, děsit nás může, ale nemusí, ale něco tak neprobádaného jako je duše, natož vlastní, to už je pojem.
Myslím si, že každý by rád před sebou utekl občas. Když se nám něco nepovede, nevíme, jak dál, nevíme, jak se rozhodnout. Nejradši bychom se někam schovali a čekali, až se to vyřeší, ale pokud možno bez nás, ale zároveň nad tím chceme mít kontrolu. No, působí to na mě depresivně, už když si to po sobě čtu :-D Ne, že bych byla tak labilní povahy... jen je to vážně lehce děsivý, jak člověk naprosto přesně ví, co chce. Svým úžasným racionálním rozumem, ale pak je tu ještě intuice.. pocity, podněty a něco uvnitř, co si stejně udělá, co chce.
Žádné komentáře:
Okomentovat