I feel dirty..

How much is too much? Is there a chance to get out? To get out of this "something" ? It´s not a depression. It´s absolute confusion of this damn fucking world. Especially poeple in this world. i don´t get them. What do they want? What they want me to ? What do I have to do?  This sucks.. this all sucks. This blogspot is ..let´s say my "safe brake" I can scream out here but nobody hears it. Such a great thing and all the time I feel much better. I used to be so funny and now I am a wreck.. I think my personality is changing.. but why? I don´t get it.
I am sooooooo looking forward to Finland. I don´t say people there are better but I hope so. I just want to get out from these people. Nobody harms me but I feel somenthing has changed..
I want to know something else to compare what is better..
And I really would like to marry some Finnish guy/man :)

škrábal jsem do kůže punkový princezny..

 Mám objev. Placebo se, když nemáte depresi, nedají poslíouchat. Ale když ji máte, rázem jak mávnutím kouzelnýho proutku, je to fajn muzika. Asi právem byli zařazeni mezi 5 nejdepresivnějších kapel všech dob.
Já sice nejsem depresivní povaha, ale to se nevylučuje s tím, že jednou za čas si sedne i na mě. Jak se říká, když se štěstí unaví, sedne si i na vola, tak nevím, co bych použila v tomhle případě, ale prostě to tak je. Jo, už vím, co si na mě sedne. Tíha okolností.
 Ha, sedím jedním zadkem na dvou židlích. No, v reálu sice skoro jo, ale momentálně metaforicky- máme ještě jedny stránky, resp. já mám stránky a občas mi tam někdo pomáhá, hlavně Kája, ale Kája má teď nějaký dezertérský myšlenky, tak kdo ví, jestli ještě bude přispívat. Ta stránka je o bláznech, od bláznů pro blázny, takže u mě žádná novinka.. S tím bláznovstvím
Jinak je to http://blazninavoditku.nazory.eu
A už by to chtělo, aby přišel Godot...

Home sweet home.. sweet home Alabama

Aneb tad se cítím stejně nejlíp.. tady, kde to nikdo nečte a jestli jo, tak to já nevím.. tady se cítím fajn a v bezpečí.. ne jako na fejsbuku(reklama, autorský práva a já nevím, co všechno, radši to píšu takhle), kde jste pořád pod ostřížím zrakem lidí s nižším iq a totální nesnesiteností lehkosti bytí. By tam člověk často zvracel. Nemyslím si o sobě, že jsem nějaký genius, ale o nich rozhodně taky ne. Ono mnohdy už tne mluvený projev dost napoví.
Tady se cítím v bezpečí, protože si sem můžu psát co chci, stylem jaký mi vyhovuje, jak často chci a bez svědků. Můj blog je vlastně můj kněz u zpovědi, ale i přesto, že se sem často "svěřuju", nikdo nic neví. Nikdo o mně nic neví. A to mi vyhovuje.
Nějak mám sebranej vítr z plachet. Bohužel. Ne, nemám depresi, jen.. někteří lidé, kterým kvůli hierarchii nemůžu říct, co si doopravdy myslím, by se mohli  starat víc o sebe než o mě.
Aneb jak se říká, že kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by na světě o všechny postaráno. Tak. Nějak se mi vrací vítr do plachet, hm, hm, hm.. to se mi líbí, takže teď bych vlastně mohla psát celou noc, kdybych měla pořád slova. Což o to, slov znám dost, dokonce v několika světových jazycích, takže toho bych se nebála, jen se bojím, že zase sklouznu do fáze, když už by se dalo pochybovat o mém duševním zdraví.. ale že jsem blázen, je všem jasné, takže se vlastně není čeho bát. A jak říkali ve filmu Špatná výchova(jen zhruba, proto to nebudu přímo citovat :) ) A ten den jsem ztratil víru a když není Nebe, není ani Peklo a není se čeho bát. No, mě by docela zajímalo, jak je to s tím peklem.. jestli se mám na co těšit nebo ne...
Asi ne, no.. hlavně ne očistec!!:(

Objevila jsem něco, co jsem psala asi před pěti lety..

Požár
Sedím..sedím a přemýšlím.Můj kocour, jediný, kdo mi ještě zůstal a vždy zůstane věrný, vrní v koutě. Z událostí posledních dní až týdne jsem byla dost rozhozená a dopadal na mě jakýsi splín... Kniha, kterou se snažím číst, vrhá stín na podlahu.Nemohu se soustředit, písmena jsou rozmazaná a slzy mi kanou jedna za druhou...Není všechno,jak by mělo být..otáčím potrhanou stránku,nevím proč..stejně skrz slzy nevidím.Nedokážu si srovnat myšlenky.Můj kocour...jak dlouho už ho mám? 5let?! Ano..je můj společník už 5 let. On jediný zůstal. Je bezstarostný a teď už je pro mě jediným záchytným bodem, abych si ještě udržela zdravý rozum. Odhazuju knížku v dál. A jdu do kouta pro svého vyvoleného, pana dokonalého. Ale než by se kdo nadál, zahalil pokoj černý kouř. Ale ne! Kniha, kterou jsem předtím tak bezmyšlenkovitě zahodila, skončila přímo v krbu! Běžím do jídelny a beru ze skříně nějakou láhev s neoznačenou vodou. Chrstnu ji na oheň. Ale co to? Oheň se rozhořel ještě víc! Co to proboha v té lahvi bylo?! Přičichnu si a hned je mi to jasné..Byla to zásoba vodky toho mizery! Vzpomněla si na něj a..ne! Už je to tu zas! Ta strašná potřeba zvracet, brečet nebo řvát a nejlépe všechno dohromady, ale bylo jí jasné,že to dost dobře nejde.Tak co..brečet už stejně brečela tak, že skoro ani neviděla, co dělá a nerada zvracela.To to radši vydržela.Najednou venku všichni havrani odletěli.Vyděsili se toho šíleného řevu,který šel z toho domu, ze kterého se valil dusivý, černý kouř a kdo by nakoukl okny, mohl by přísahat, že viděl peklo na Zemi.Rozhodla se, že musí jednat. Když už dořvala, cítila se o 70% lépe. Ale najednou mezi praskáním a syčením uslyšela žalostné mňoukání.Ale ne! Snažila se proběhnout mezi plameny, ale kouř ji dusil čím dál víc..strávila tam moc dlouhou dobu a tím řvaním si taky nijak s kyslíkem nepomohla...Dostala se ke kocourovi jen tak tak. Když se chystala se vrátit zpět ke dveřím, už nebylo kudy..řekla si, že nemá co ztratit, a tak se snažila otevřít okno..netušila, co se stane, ale povedlo se jí vyskočit. Ležela na zemi, šťastná, že se dostala z těch horoucích pekel. Vyčerpáním usnula. Když se probudila, dům už byl uhašený a skláněla se nad ní snad celá vesnice a všichni si šuškali, co se asi stalo. Neměla na nic sílu. Jejich hlasy jí zněly jako jednolitý šum. A ty zvuky jí trhaly uši a rezonovala jí hlava.Podívala se vedle sebe.Kocour tam byl, ale nehýbal se...zkusila ho probudit, ale pak si uvědomila, co se asi stalo...asi se moc nadýchal kouře nebo kdo ví..tohle už bylo i na ni moc.Všichni ji zradili a teď i její nejvěrnější z nejvěrnějších?!  "Nee!Nee!" řvala...ale už jen uvnitř..neměla sílu.Podívala se ještě jednou na kocoura a ten den již poněkolikáté začala plakat...ale najednou přestala.Puklo jí srdce žalem..

Zpráva z tisku: Mladá dívka přidušena kouřem nepřežila!
.......co se stalo........hořel........nalezen kocour......mrtvá......byla tak mladá......nebyla pozorná v manipulaci s ohněm...

Could we start again please?

 Aneb dnes mi s nadpisem pomohla nevědomě Marsi, ale řekla bych, že to je dost výmluvná věta. Tu můžete říct rodičům, partnerům, kamarádům, ti odvážnější z nás dokonce třeba i při zkoušce..
 Momentálně se potýkám s atakem sklerózy, takže to vidím na předělovou scénu, než si vzpomenu.
Už jsem si vzpomněla, i bez předělový scény. Tahle věta dokonce spojuje dva základní lidské pocity-strach a naději.
 Chtěla bych umět zpívat.. fakt, že jo. Pak bych nemusela texty jen psát, mohla bych jim vdechnout život podle sebe.
A... pokračování příště

Už nemám sádru, ale

mám slušný bolesti.. halt asi něco za něco. Oko za oko, zub za zub. No, upřímně, nedala bych nikomu ani oko, ani zub.. no, za předpokladu, že by mě to zachránilo, tak asi jo, ale jinak by to byl určitě jednostranně nevýhodný obchod a nic příjemnýho...
No a prej mě ty prsty můžou bolet klidně i další měsíc. Pak se nabízí otázka, jestli ta sádra byla vůbec potřeba,mm.. ale tak.. aspoň si měli lidi chvíli kam čmárat a ti, co si nečmárali, se mi mohli smát víc než obvykle a všichni mi mohli beztrestně říct, že jsem pako. Což taky hned využili až zneužili. Joo, chromýmu se to směje, když vlastní ruku mi úplně debilně zasádrujou na jakýkoli ovládání a pravá mě po otřesu mozku jako že moc neposlouchá, ten rozbitej půllitr, spadlá židle a paní praštěná klíčema a mnoho dalšího asi věděj své..
Zase mám chuť se v noci rozběhnout a skočit oblečená do bazénu.. jen je na to asi dosti zima ještě, ted konkrétně, ale ještě nedávno bych řekla, že je srpen. Na krku už mám skoro odstín vařenej humr, ale spíš  syrovej losos..

Nesnaž se, znáš se..

řekni mi, co je jiný..
Jiný je úplně všechno, ale zároveň vůbec nic. I ten úředník na magistrátu to říkal .. "takže žádná změna?" "ano, žádná změna" .. po těch 5 letech... to zní až děsivě, naštěstí se to týká jen údajů v občance..
 Nepochopím, když člověk má teda nejsilnější pud sebezáchovy, když už má depresi, blbou náladu, den na fekální hmotu, no prostě, když to stojí za to, si ještě pustí takovou hudbu, aby si tím nožem joo zakvedlal..Fakt to je nějaká asi psychopatická úchylka v každým z nás. Ale mám na to teorii- Člověk se dostane až na dno a má se o čeho odrazit a všechno si to tak nějak přebere a probere a zjistí, že to nemá cenu si tím kazit den a jde dál. .. za předpokladu, že se nestihl zabít. Morbidní humor? I am so sorry, ale to je jejich blbost. Vždyť mohli zažít ještě tolik věcí, třeba ještě několik takovejch nálad, ne dobře, už mlčím.
 A taky nechápu, jak se Marsi, mýmu bratrovi ve zbroji bez zbroje horrorhawaiibeach, s kterou jsme jeden muž, jak se jí nemůžou nelíbit ty písničky jako mně. Ale ne, já to chápu, mně se taky nelíběj některý ty její musical melodies. A jí se zas nelíbí Houba od Těl, neznám dokonalejší píseň... a taky se jí nelíbí písnička Little man od Anki a Danny, to jsou Fini,mmm :D, no, já nevím, jak to říct.. já, když poslouchám tu písničku, mám takovou úplně srdeční tíseň a krizi, ale stejně si ji pouštím.. ale ne když mám depku. Pouštím si ji kdykoli mě napadne. A je to jen chvillkovej stav.. jak kdybych k ní měla vzpomínky.. nechápu.. třeba to je tucha a budu k ní mít vzpomínky:D:)

Slovní průjem..

slova jsou jen kapky deště a ty voláš, ať prším ještě.. je zajímavé, jak, ač bychom si to možná ve své zaslepené narcistické sebelásce nepřiznali, nebo si to hlavně neuvědomujeme, se měníme. V úterý jsem si zpětně přečetla tento počin a nechápala jsem, že jsem to vážně psala já. Ne, že bych s tím už nebyla ztotožněna a nestála si za tím, co jsem kdy zveřejnila, jen mě to překvapilo. Asi sem píšu v nějakém transu, který je podle mě do jisté míry potřeba. Oprostit se od času a prostoru, ano, to je ta skvělá meziplanetární schopnost, co jsem u sebe objevila.
Události uplynulých dvou týdnů by mě mohly ponoukat k pokračování v deníku šílené blondýny.. za předpokladu, že už bych asi měsíc neměla vlasy zhruba..dobře, tak 7 odstínů, ale 4 barev. Deník školačky to asi taky ne, to zní jak porno, studentky asi taky ne, jsem jeden z nejlemplovatější studentů, co si můžete představit, úplný prototyp.. ale už to není to, co bývalo, když si člověk chybí, kdy se mu zachce, ne jako na zš a sš, vymýšlet tisíc důvodu, proč zrovna nemůžete do školy a vítězoslavně tam s omluvenkou za jistou dobu vyrazit. Ted to nikoho nezajímá, jestli tam jsem, nebo ne.. nikdo mě tam nezná.. mm, že by další situace zhoršující můj schizofrenně-paranoidní pocit? Ba ne, já mám totiž barvy a smích, a to je lék na všechno. To si někam zapište. A kdyby to nefungovalo, použili jste málo barev, nebo jste se nesmáli upřímně.. to je jako s izolepou..když to není opravený, použili jste jí málo.
 Nebo b to mohl být deník psychopata, ale to je ošklivý slovo. Nebo deník té s červenými vlasy, ale to by se asi cítily diskriminovaně ostatní barvy. Už jsem na to přišla, bude to "deník" BaJuu Ové jako všechen ostatní můj majetek.  No a než jsem vymyslela ten název, zapomněla jsem, co jsem tam chtěla napsat.. Mohla bych tam psát svoje postřehy, objevy.. +takovou knihu přání a stížností. V poslední době bych tam psala asi věci jako: ale já přece nejsem tlustá :D, Karlík a továrna na čokoládu je vážně můj oblíbený film, nechat si kamarádem ztratit v čajovně naušnici a o 5 dní později k ní doma najít pár, se může povést jen mě.. stejně tak přivodit si v čajovně sádru na ruku se může povést jen mě, gastroskopie je fakt hnus, máloco mě děsí jako klauni, hudba z lunaparku a slimáci, asi mám alergii na ananas, na kiwi určitě, to Finsko prostě vyjde, místo 1000 písniček jich na tu oslavu budu mít asi 3000, ale aspon bude výběr:D, je ze mě oldies královna, můj bratr měl na hlavě skoro ying-yang, měl černý vlasy a bílou ofinu, no, si nějak na ty vícbarevný vlasy u nás v rodině asi potrpíme.. dal za to 600, měl to asi měsíc nebo dva a už je na trestance..ach, ty sugesitvní kadeřnice...
jo a .. pojďte se mnou někdo do zooo

Diamonds are a girl´s best friends

Noo, tak ten film gastroskopie, to byl pěknej propadák. Nejenže do publika nikdo nepřišel,  navíc to byla one man show s hlavním hrdinou, neznámým libereckým břichomluveckým hercem jménem Žaludek Můj se svým němým bratrem jménem Jícen Můj. Ano, byli dva, ale jícen je němý, je to pouze situační komik. Situační komedie to tedy byla.. jak jinak si vysvětlit, že oba vypadali ,že jim je na zvracení, byli naprosto zmateni a rudí jak záře nad Kladnem..Jak to vím, když v publiku nikdo nebyl? Inu, jsem jejich manažer..
Což si po tom dnešním fiasku ještě rozmyslím

Video killed the radio star..

A zapomněla jsem-jaká novinka-že zítra, tedy 20.4.2011, ze mě bude filmová hvězda.. v hlavní roli  bude můj žaludek a ten film se jmenuje Gastroskopie.

Můj svět je beznadějně šedý, bloudím ulicemi zoufalý a bledý..

ale prdlačku, protože za a, dokud se zpívá, ještě se neumřelo a za b, já mám vždycky dost lentilek. A vůbec.. za předpokladu, že bych zpívala dokud neumřu a všichni utečou, a tudíž se zachrání.. tomu se říká oběť jednotlivce pro blaho lidstva. A když náhodou nemám lentilky, mám veselou hudbu a fialový nehty.
 Kdo by to byl řek, co se může stát na punkovém koncertě.. třeba i to, že pár lidí zkoluabuje, dobře, to se stává běžně. Může se stát to, že vám na vaši "falickou sádru" oranžovým zvýrazňovačem napíšou dospělí páni <3 LUNETIC...
  nějak jsem se zabydlela v čajovně.. a jednou budeme mít vlastní jsme se pár lidí rozhodli. A taky jsme se pár jiných lidí rozhodlo, že konečně vyrazíme do toho Finska, což je převážně můj sen.. jejich sen je asi podívat se za hranice všedních dní :) Takže musíme tužit svaly, bystřit zbytky mozkových buněk, co jsme ještě nestihli utpoit v chmelovém moku a svými úžasnými meziplanetárními schopnostmi se zmocnit co nejvíce peněz. Ne, nebudeme loupit banky, jen každý budeme vydělávat jinak. O E55 se nezmiňoval nikdo, nevím. A, a, a.. no a teď jsem to zapomněla, tak já asi radši budu tužit ty svaly, když z šedý kúry mám asi mokrou dálnici.. jak říkal jeden učitel s oblibou všem, že maj tam"vyleštíno".
A meziplanetárními, protože jsem u sebe a nejen u sebe objevila úžasnou schopnost ztrácet se v časoprostoru ...

Gedapáá

Také  jste si, kdykoli zazněla v televizi píseň Jamese Browna Get up and get on it, zapamatovali jen fonetické "gedapá"? Muž zametající benzinku, pobrukujíc si "gedapá", k tomu přímo vybízel.. Ale o to tady teď vůbec nejde. O co tedy šlo? O trapný jako vždy, o co jiného by mělo jít. Tak.
 O co tedy jde? O milion a jednu věc, co jsou mimo lidské chápání, dobře, co jsou mimo moje chápání, ale já se těmi věcmi nezabývám, člověk by si měl nechat něco, čemu nebude rozumět a bude se mít čím fascinovat.
 Dnes jsem vážně ohrozila existenci tohoto blogu, když jsem se zapřísahala, že nebudu "pitvat", Jen se obávám, že bez těch mých "pitev" a slovních průjmů bych to nebyla já.. Pravda, ten člověk, kterému jsem se svěřila, říkal, že nevěří a že to je tedy zvědav.. asi na tom vážně něco bude. Ale on o tomhle blogu neví a nepíšu sem tak často a já jsem neřekla, že to nebude v psané formě, řekla jsem, že tak nebudu mluvit, ha! Hm, doufám, že mu někdo o tomhle blogu řekl a poslal ho si tenhle článek přečíst. By pak určitě řek, že jsem podvodnice a že se se mnou nebude ba ani ka a půjde po o a to.. to by bylo zlé.
 Týjo, poslouchám finskej rocknroll zpívanej malým klukem. Proč ne, život je tak rozmanitý. Jo a mám fialový nehty. Ale nemám lentilky, jenom lipa, ale zítra to chci napravit. Už jsem si pořídila i fešnou krabičku lentilkovku a lipa jim ten bejvák zatím testujou  a nestěžujou si. Týjo, ten kluk, ten, co zpívá přeci, nějak zrychlil.  A teď Horrorpops. Jo, tohle bude dlouhá noc. Možná to je tím, že můj organismus skoro nedostává kofein a tenhle týden jsem se nějak skamarádila s dvoulitrovou lahví nejmenované černé limonády. To nebylo rasistický, to bylo antireklamistický.  Komerčáci jedni. Beztak už tam kokain není, měli by se přejmenovat.
Joo, mám plyšovýho tučňáka a Nymfrolína měla hroznej problém s tím, že se jmenuje Fido. Že Fido je pes. To je jako kdybych já podřízla každýho kokršpaněla, co se jmenuje Barča nebo Bára. a on ten tučňák pořád tak zvláštně kouká. Ho na mě nasadila nějaká strašidla určitě. Aby mě strašil ve dne a ona mě straší v noci. No, když svítím v noci, straší mě v noci i on. a teď jsem to zapomnělo. Jo! "to, že máte paranoiu, neznamená, že po vás nejdou" v praxi.
 Wohnouti a jejich gramofón. No, já bych potenciálně měla dostat k dvacetinám gramofóón. To by bylo fajn, po tom toužím. Možná stejně jako po lentilkách. Nebo víc? Nevím, připomnělo mi to situaci, kdy jsem známé říkala, že má vyloženě srovnaný žebříček hodnot. Zapomněla si telefon a cigarety a každému říkala, že si zapomněla cigarety a až po chvíli dodala "a telefon". Halt.. proti gustu...
 Uvědomila jsem si, jak tohle plodím už asi dlouho, když už hraje třetí písnička a často mi tu bliká automatické ukládání. Ale to nevadí, práce kvapná, málo platná .. háá a ted by se mi to mohlo s tím mým geniálním touch padem překliknout a celý zmizet. To už bych to nezkoušela psát znova.. nene. Už se mi to stalo. Jen nevím, jestli tady.
 Nevím, jestli degeneruju, jsem jen blbá nebo jestli už fakt mám sklerozu, ale co se se mnou a mojí pamětí děje, to už snad ani není možný.  A už by mi ti Rusové mohli přestat posílat žádosti na tom komunikačním tudlenctom.
  Jo a na to, co se mi děje s pamětí, mě popadla nějaká úplně textařská múza , tak aspon nějaký pozitivum. A vypadá to, že se budu vracet ke své milované španělštině a vyměním ji za praštěnou filozofii, náboženství atd. Mě to zajímá, ale studovat to prostě už nechci. a tenhle týden budu psát test z anglické morfologie v 7 ráno. To tam ani nemusím chodit. V tu hodinu bych byla ráda kdybych nastoupila na správnej autobus, i když se není šance splíst. Co asi tak v 7 ráno vymyslím? To bych zakázala. ..

Freud říká něco o tom..

freud říká něco o hodně věcech..ale dá se tomu říkat vážně jen "něco", vzhledem k tomu, co dokázal v psychologii? Noo, za předpokladu, že si člověk nepamatuje co, nebo je profesor a dělá ze studentů idioty, dá se říct něco.. ale o Freuda přece vůbec nejde.. teda jde, ale teď ne.
Ne, nejsem na psychologii. Na psychologii jsem nebyla už od května. Chtěla jsem ji jít studovat, to jo, možná jsem i radši měla, asi bych byla spokojenější, ale rodičům se nějak nelíbila idea mě v Brně, když tady je taky dobrá univerzita.  To je fajn, ale výběr je tu takový..  metoda nejmenšího odporu, ale ne to, co by si člověk doopravdy představoval.
I am on a highway to hell and brakes seem to be broken. Ano, vybrala jsem si angličtinu,jediný předmět, u kterého se mi kdy dařilo skloubit jde a baví.
jaký to v tom pekle asi bude? V pekle by to mohlo být fajn za předpokladu, že se tam nedostanou i lidi, co mi dělají peklo už na Zemi. Ale to se asi vylučuje, takže tam stejně budou, ale už mě nebude moct zachránit smrt. Může se mrtvej zbláznit? Asi budu první..
No,  radši na to nebudu myslet, protože pocit, že něco není v mé moci, mě hrozně znervózňuje.
Naučila jsem se pít víno. Ba ne, piju ho jak pivo, ale můžou si za to sami, nemaj to víno mít tak dobrý..
Ale naučila jsem se zvyknout si na chuť vína. Roky mi to dělalo problém.
Mohli by mi v tý škole přestat nadávat? Sam empirický, fundamentální, atd... copak mluvím klingonsky?

Leave your number on a locker and I´ll give you a call..

Občas mám pocit, že z úryvků textů písniček od The Killers by šly skládat věty do jednoho souvislého smysluplného textu. The Killers se mi nějak v poslední době lehce a nevtíravě jak nějaká femme fatale nebo  chytrý diktátor dostali pod kůži a myslím, že způsobili těžkou závislost. Přitom si nejsem vědoma, že bych takovou hudbu někdy poslouchala.. Dobře, možná Muse. Někdy to možná zkusím. Jak jsem říkala, že by z toho šel složit smysluplný text. a možná nejen to, možná by i vyjadřoval moje pocity.
 Pocity.Další věc, co mám pocit, že jsem ztratila. jednu dobu jsem byla hrozně přecitlivělá a rozbrečela bych se, i kdybyste se na mě křivě podívali nebo mi řekli, že v nějakým filmu byla neštastná láska nebo že umřelo nějaký dítě a ted? Ted bych možná i poslala do prdele nějakýho prezidenta. Ne, že bych byla oprsklejší, to nevím, jestli ještě jde víc.. spíš taková nějaká duševní otupělost a apatie. Mám pocit, že jsem úplně ztratila sociální interakci a že je mi to jedno a kdyby se někdo zeptal, koho mám ráda, řekla bych mu asi nikoho a mámu.
Máma.. prostě už to slovo. Je to jak zaklínadlo. Jednou jsem četla nějaký takový povídání o tom, jak člověk v průběhu života vnímá mámu. Bohužel vím už ted,  že to, co tam psali, jak se budu cítit v 50 nebo 70, bude pravda...achjo.. Já jsem snad nikdy neměla takový to pubertální období, že bych jí někdy nadávala. ani v duchu ne. Můj bratr jí je schopen vynadat do očí i skoro ve 30 a přitom by bez ní a táty byl nikdo. Kdo z vás může ve 27 bydlet doma a studovat a nepracovat?
 Mám chuť začít odznova, odnova, once again, ale kde.. ale s čím.. ale proč?
Tohle bude ještě těžký.

I feel I got high..

Nene, spíš pěkně low. Jestli mě ta škola nezabije, tak mě dostane do blázince a že už mě tam nedostaly horší věci jako třebaa... no, jako přesně to. Ale toho bohdá nebude- všimli jste si někdy, jak je bohdá kouzelný slovo? Vždycky, když ho slyším, pozastavím se. Nevím proč, ale má pro mě svý kouzlo. tečka. basta fidel bez castra. mhmm. Takže tak..
Dneska všechno funguje naopak Čím víc se učím, tím míň vím. Po práškách na spaní jsem ještě pořád víc jak hodinu vzhůru a spát se mi nechce po lécích na potlačení kašle jsem se málem, já si vzpomenu, jak se to říká. Evakuovala jsem nemyslela. Transportovala ani teleportovala taky ne. Katapultovala. Jo, to je ono. Navzdory lékům na potlačení kašle jsem se opakovanými záchvaty málem katapultovala z postele.
Nepřestala jsem věřit, že barvy existují. Už možná proto, že studuju filozofii a tam každou chvíli přišel nějakej pán a popřel to, co říkal ten pán, co už byl mrtvej a nemohl se bránit. a oni takhle jako pořád říkali, že něco existuje a neexistuje nebo že něco nemůže neexistovat. Kdo nezažil, no spíš, kdo nečet, neuvěří :-D A takhle my si žijem..
Ne, hlavně věřím na barvy, protože můj notebook.. pardon, netbook, nebudu urážet jeho výkonnost. Je malej, ale sakra šikovnej! No protože tohle moje mímo je fialový a aby vědělo, že mi na něm záleží, dostalo vlastní identitu jménem nebo spíš takovým.. obrazným pojmenováním. Slovním spojením na základě vnější podobnosti. Užili jste si tu chvilku napětí? My s mímem jo.. tak slavnostně vám ho teda představíme.. jmenuje se Borůvková Příšerka...
Jedna nejmenovaná osoba ho nazvala kýčem, ale protože Borůvková příšerka má velice podobnou povahu jako já anebo si prostě zvykla tím, že sdílí a hlídá mou duši, se nezalekla a nic si z toho nedělá. Zvlášt za předpokladu, že NOTEBOOK, pch, pch.. nejmenované osoby byl šedo-šedočerno-černej, ale nééé ČERNEJ, takže byl za a, trapnej svojí nicotnou obyčejností a za b, schizofrenní, když se ani neumí rozhodnout, jakou barvu má. A za předpokladu, že nejmenovaná osoba myslela, že je několik typů šedej, šedočernej a další trapný barvy-nebarvy, né, černá není trapná, ale černá notebooky jsou hrozně obyčejný. Jste rozhořčeni všichin, co máte černý nebo šedý notebooky? Ano, to byl účel.. No a za předpokladu že ta osoba myslela víc typů, tak chyba je samozřejmě na straně vysílače a ne přijímače, má se umět lépěji vyjadřovat.
Kdyby Borůvková příšerka dovolila-jakože dovolí, protože dokud bude pod mojí střechou a budu ji živit...
Kdyby dovolila, přesunula bych se ke své další největší lásce, promiň Monte, můj věrný mobile, ale Sísa je prostě Sísa a 9 let je 9 let...už jsme srostlý..
No, naše Sísa, naše černo-bílá.. a u koček to nejsou ordinérní barvy, joo? Mohly by se zdát, ale. Kdybyste viděli Sísin čumák, věděli byste, že není až tak obyčejná... od nadočnicových oblouků a možná i výš až k čumáku má naprosto symetrické 2 pruhy a jeden je jen bílej a jeden jen černej.. Není to ani šachovnice, to je prostě kus přechodu pro chodce, ale opovažte se mi na Sísu šlápnout!
No, tak SíSa má epilepsii... U psů je to prý ""normální", aspon statisticky. Jako Alík ne, Asta jo, Argo jo, Bertík jo, Bruno ne... atd... ale u koček? Sísa jo, nic, nic, nic, 96x nic a pak nějaká jiná kočka až ...aachjo
A minule.. nevěděla jsem, jestli umře ona nebo já strachem o ni. Pak byla varianta, že umřem obě. Ten záhvat byl fakt dlouhej a teprve druhej v jejím nikterak lehkým životě. A když jsem se jí nějak snažila uklidnit pak, detaily vynechám, ne ukklidňování, záchvatu a už si troufla na nohy, jako by byla doma poprvé. Na nás vrčela, nenechala na sebe sáhnout, prošla si několikrát celý den a všechno si očuchala. Fakt vypadala, že je tam poprvé.
Vzpomněla jsem si na píseň : Zlé pryč a Pán Bůh s námi... je to od Pana Kryla..
Já, ač nevím ,jestli mám v Boha věřit a jestli jo, tak v jakýho nebo jestli věřit v nějakou kosmickou vyšší spravedlnost, v teorii pravděpodobnosti, v posmrtnej život, v nesmrtelnost duší, já nevím, čemu věřit.
Napadla mě další píseň: Tak čemu věřit, snad jenom bytostem, co lítaj kolem hlavy.. nosej nám tajný, ale zaručený zprávy..
Už vím, budu věřit na anděly.. teda budu, už na ně dávno věřím..

Dřív než mě spálíš pomalým plamenem..

Ani nevím, kde mi v mysli vytanula zrovna tahle "hitovka"..
Víkend se samozřejmě parádně podělal a ne obrátil v můj prospěch. Můj problém je asi v tom, že mám obratle a jsem málo vlezdoprdelní. Nevadí, pokračujeme v krasojízdě, držte si klobouky, pojedeme z kopce.
Já z kopce nejedu, já se z kopce řítím jak ve vozíku, který se rozhodl utrhnout z horské dráhy, ale samozřejmě, nemám collector´s edition, takže bez záchranné brzdy.
Našla jsem pro své (mo)mentální rozpoložení terminus technicus či obrazné pojmenování, či jak to říct bez slz.
"Byla jsem na tržišti, kde jediným platidlem byl optimismus.. škoda, že mě okradli dřív, než jsem si stihla něco koupit"...

S hrůzou ze všeho sobě vlastní,

jsem zkonstatovala, že asi pořád čekám na Godota. Že čekám, že přijde Godot a udělá zázrak a pohne s mou situací, samozřejmě, že jako správný egoista, no, spíš jako správný smolař, co by si přál trochu štěstí:-D, aby se ta situace vyřešila již tento víkend a v můj prospěch...
!Ace of spades!

Den je slunečnýý, den je slunečnýý a budem plnoletí..

asi jsem to spletla, zkrátila a já nevím, co všecko, ale to vůbec nevadí :) Pointou je, že den vůbec není slunečný, neboť v našich končinách je zase zima až praští. Ale naštěstí asi jen nějakej zápasník v lehké váze. A vlastně úplně nejpointovatější pointou je to, že svět je barevný. A zjistíme to, až kdž budeme sami se sebou spokojeni, nebo aspoň šťastní. aspoň malinko. A k tomu by mohlo dopomoct dopřávání si malých radostí. Přestat se ohlížet na morálku, na co jste už velcí, nebo co by "vypadalo divně".. tak to nikomu neříkejte.. že by to pak vypadalo úchylně? Tak ať. Lepší omalovánky nebo lízátko, než krást sousedce kalhotky z balkonu.
 mohla bych sem taky psát deník šílené blondýny. K čemuž mi dopomohla příroda, já jí to vymluvila, ale ona mě po pár letech zase přesvědčila, takže jsem si už dopomohla sama.. naprosto přírodní chemií. Abych se pak dozvěděla, že červená byla lepší, že ta je pro mě nejlepší.. oznámila jsem jim, jak mi může slušet barva, co neexistuje. Normálně popírají mé pravé já, protože jsem se vážně víceméně dostala k původní barvě, ač umělě a ta mi prý nesluší.  co je tohle za bordel.. Asi jsem jako vždy odkázána být někým jiným, ale právě to, že hraju role, je mé pravé já. Nhraju je z vlastního přesvědčení nebo psychopatické potřeby zviditelnit se. Já už se asi jako psychopat narodila a jde mi to samo. Jediná potřeba, kterou trpím, ba dokonce občanská povinnost, bavit lidi okolo sebe. Kamarád to jednou krásně vystihl "ty se směješ sobě a já se směju tobě". Vůbec mi to nevadí- plní to účel. Někteří lidé si myslí, že se snažím mluvit tak, abych vypadala hrozně chytrá a že si dopředu promýšlím, co říkám, abych zmátla (ne)přítele. Ale to vůbec není pravda. Za a, bych to přitom, kolik toho namluvím, nestihla a za b, to není můj styl. jediná chvíle, kdy občas přemýšlím, než něco řeknu, je, když se sažím vymyslet něco ukrutně vtipnýho.
 Kdybych měla psát deník šílené blondýny, neumí si vlastně ani představit, jak by měl vypadat. Za a, si deník nepíšu, i když je to diskutabilní se všemi těmi bajty tady a za b, mi to přijde... na jednu stranu stupidní, ale zároveń vím, že to prý duši pomáhá. Deník, či toto moje posezení u čaje o páté, kterou nikdy netrefím, má určitě jistou  výhodu v tom, že vás nikdo nebude proklínat za to, že když jste sse mu svěřili, zahlili jste mu místo například na našprtání filozofie, ale tomu nevěřte, protože tohle by bylo záhodno do dlouhodobé paměti a upřímně- kdo by toužil po filozofii v dlouhodobé paměti ? Všem profesorům se omlouvám. Tak. Ale zároveň je každý zvědavý a chtěl by zjistit něco o tom druhém, něco, co neví. Takže do deníku by nahlídl, ale svěření se by byl jen další monolog vyslechnutý na půl zavřenýho oka.
Co bych si tam teda  psala? Aaaah, dneska se na mě podíval, asi se mu líbím. Týjo, ta matka mě štve, vůbec mi nerozumí, nemá mě ráda, upižlám si ruku a otec jakbysmet. LEAVE ME ALOOOOOONE!!
Ne, dobře, přestanu si dělat legraci z pubertálních problémů. Nejsmutnější je, že tyto problémy nekončí s pubertálním věkem. Nebo puberta nekončí s dospělostí. Z puberty musí asi člověk vystřízlivět. Našim nejlepším kamarádem se stává deprese, paranoia, lahev alkoholu a krabička cigaret.. Možná je to daň týhle době. Ne, nejsem ten pošuk, co odsuzuje moderní technologie. Jen říkám, že kdyby bez nich vydrželo víc lidí, vydržela bych bez nich taky, protože bych je vídala i osobně a technologie nepotřebovala, ALE...vzlhedem k tomu, že moje studium ve chvílích, kdy si z nás na zkouškách nedělají legraci, připomíná spíš virtuální kurz lakování nehů, tak bych bez technologié nevydržela ani den. Resp. já jo, ale můj status student asi ne.
  Všimla jsem si, že bych mohla "vyznít" nějak negativisticky naladěna, ale to vůbec není pravda, jen bych byla ráda pochopena tak, jak byla myšlenka vyslána.
 Nalepila jsem si na notebook kreslenýho lva. Nevypadá jinak než ostatní lvi, není větší nebo lepší, jen když jsem tu nálepku viděla, věděla jsem, že to je ona. Nevím, v čem ona, ale prostě ona. a teď je všude se mnou, když je se mnou můj notebook. Možná mě nabíjí pozitivní energií pohled na zelenožlutomodré pozadí za lvem a lvovy smutné oči. Ale něco mi říká, že neměly být smutné, že to je možná jen zdání, ale možná proto to byla ta nálepka.
 Kdybych si měla psát deník, asi bych nadávala na školu, ale protože jsem si řekla, že si za každou nadávku udělám na ruku čárku a nechci vypadat jak indián, takže to asi není asi nejlepší nápad.
Včera jsem zjistila, že někdy jsou horší 4 minuty sám se sebou a svými myšlenkami než hodina a půl s nepřítelem.
 A možná se mi to povedlo, možná ne, ale stejně jsem si sem aspoń v náznacích deník napsala..  ani nevím, jestli to bylo úmyslem. Myslím, že spíš ne. Myslím, že úmyslem bylo podělit se o zážitky z barev, které mám se svým lvem...
 A dala bych si bramborovou kaši...

Kde je můj čaj?! Musím okamžitě dostat svůj čaj! Cítím plíseň!

aneb výjimečně ne z písničky, ale z filmu Nanny McPhee. Ačkoli si připadám spíše jako z písní Dygrafik od Xindla X a té písničky, co nevím, jak se jmenuje, ale vymyslel ji kolega Nohavica. Ne můj, Xindlův. Kdy popisují veškeré neduhy, choroby a jiné pikantnosti "zpříjemňující" bytí. Jen tak namátkou- píská mi nos,ještě, že nemám myši, třeba bychom si začly rozumět. Jen by mě zajímalo, jestli píská z té rýmy, co nemám, ale cítím, že přijde, či z přeražení v mladické nerozvážnosti. Na otlaky na pravé noze z hloupoučkých bot, které nosím kvůli kotníku nohy levé, na které jsem měla sádru kvalitní asi tolik, jako kdybych si ji vyrobila sama se svým věčně mě neopouštějícím stylem "so so what?!", z čehož mě vlastně rozbolela záda. z chození po té sádře. a tu rýmu, co teprve podprahově vnímám, že přijde, mám taky z toho. Jsem už pak víceméně chodila bosou nohou ve sněhu. Já už jsem tu rýmu tak nějak měla, ale asi mě lekla víc než já jí a schovala se mi do nosohlavy. Do bridge se mi schovala. Do bridge, kterej nemám. Mám já vůbec něco? Jo, divnou náladu :) :-D
Ale za to může škola.. asi jsem to s tvrzením, že mi to tam jde, asi trochu přehnala... Ale pokusím se se snažit ještě. Přece jen je to oboustranně výhodný obchod. Jen mě to docela stojí nervy..
Nemám pocit, že bych si stěžovala.. kdybych si stěžovala, chtěla bych,aby mě někdo vnímal, litoval.. ale to bych to asi napsala na facebook nebo řekla někde nahlas, kdybych o to stála. Radši to napíšu sem, kde to nikdo nečte.. a i kdyby čet, nebude mi to vadit. Já vlastně netoužím, aby mě někdo litoval.Spíš mě to rozčiluje..
Jsem prostě jen hrozně smutnej člověk se sklony k veselosti.. nebo naopak?...

paranoia progresiva..maybe just blue

 Sedím tu, oděna celá v černé a přemýšlím o tom, jaký je asi svět. Jaký je svět poznatelný, svět plný barev. Svět, který je prožívaný a nejen zkoumaný. Jaký je asi svět smysly, nejen rozumem.. Jaké asi jsou barvy. S otevřemýma očima víme, ale třeba hmatem? Zbláznila jsem se? myslím, že ne.. jen myslím, že nám uniká něco důležitého, nad čímž už se nikdo nemá čas zamýšlet.
 Sedím tu, oděna celá v černé a přemýšlím o barvách. Jaké by mohly být a jestli je s nimi svět vážně veselejší. Nejparadoxnější na tom je, že zbytek světa je mi ukradený. Ten nejčistší svět už nikdy nebudu mít šanci vidět a svět, co "vyrobili" lidé, mě nezajímá..
 Sedím tu, oděna celá v černé a přemýšlím o lentilkách a tyrkysovém tričku s opičkou a rudých nehtech. Dívám se na svůj lak a s mírným smutkem v mysli konstatuju, že to je povětšinou moje jediná barva. Proč se vlastně můj svět zahali do temnoty? Ano, černá je krásná, elegantní, ALE.. čeho je moc, toho je přílíš.. a lidé, co se oblíkaji do barev vypadají tak spokojeně...
 Už tu nesedím, jsem v koupelně, dívám se na svůj rudý lak, přemýšlím o barvách, mám halucinace, ale drogy neberu, možná mnohdy k vlastní smůle. ty halucinace nejsou nijak dramatické, spíš poryvy vzduchu pohybují s věcmi, které jsou mimo jeho dosah. Říkám si, že nic není, jak má, ale pak si říkám, že ve škole je a že to by mi mělo stačit.. že to by pro mě mělo bý tprvotní a nejdůležitější.. zřejmě.
 Ano, to je ta otázka, co jsem právě zaslechla v písničce "do you feel you belong?"
Na to se ptávám často, bohužel, ať jde o cokoli. Ne, já si nestěžuju. Jen se snažím zorientovat sama v sobě.. což asi ani není dobře, ani nepůjde
Sedím tu, oděna celá v černé a vím, že si koupím lentilky..